wz

Muggletonův post-subkulturalismus a postmoderní autenticita

Jakub Macek

 

(© 2004, Jakub Macek)

 

Poměrně dramatická proměna mládežnických subkultur, která se obvykle datuje od nástupu punku, bývá charakterizována jako posun od moderních subkultur k subkulturám postmoderním. Tedy jako mizení subkultur coby třídně kotvených, koherentních generačních hnutí charakteristických jednotným a pevným stylem, třídním vědomím a čitelnou političností. Co se subkulturami děje? Na to se cestou kritiky kulturální studií a současně cestou empirického výzkumu pokusil odpovědět David Muggleton.

Jedním z témat, kterých se Muggleton dotýká, je i autenticita – v souvislosti s kritikou kulturálních studií hovoří o jejich pojetí autenticity subkultury, v souvislosti s post-subkulturalisty (tedy s postmoderními subkulturalisty) se zabývá jejich pojetím autenticity sebe sama, a v neposlední řadě se nutně zabývá i pojetím autenticity, které předložili teoretici postmodernity. Vzhledem k tomu, že Muggleton sám s autenticitou a její krizí, na kterou postmoderna určitým způsobem odpovídá, ale nakládá poněkud neuspořádaně (není ostatně jeho hlavním tématem), pokusím se v následujících odstavcích na toto téma zasoustředit a alespoň rámcově (s ohledem na téma subkultury) na tyto otázky: Proč se moderní pojetí autenticity dostává do krize? V čem je postmoderní forma autenticity odpovědí na krizi formy moderní? A – konečně – kterému z těchto dvou typů jsou bližší Muggletonem zachycené výpovědi o autenticitě a neautenticitě a jaké nové strategie nacházení autenticity a utváření identity oproti klasickým třídně ukotveným modelům přinášejí?

 

Britský sociolog David Muggleton se v knižním přepracování své disertační práce, nazvaném Inside Subculture: Tho Postmodern Meaning of Style (2000), kriticky obrací, jak už ostatně napovídá zvolený titul, k práci Dicka Hebdidge a jeho známé a vlivné studii Subculture: The Meaning of Style (1979). A vede masivní kritickou ofenzívu, v níž zeširoka útočí jak na Hebdidgova teoretická východiska (potažmo teoretická východiska birminghamského Centra pro současná kulturální studia vůbec), tak na závěry, k nimž Hebdidge ve vztahu k subkulturám dochází.

Muggleton se s Hebdidgem a teoretickou logikou kulturálních studií utkává na třech frontách. V prvé řadě se opírá do neomarxistického realismu, který – někdy poněkud skryt pod pod etnografickým a konstruktivistickým povrchem kulturálních studií – asi nejzásadněji formuje celý jejich přístup ke zkoumanému sociálnímu a kulturnímu světu. Muggleton, tak jako řada jiných kritiků kulturální studií, spojuje Hebdidgův realismus (tedy snahu hledat za fasádou kulturního a společenského dění hlubší a „skutečnější“, jmenovitě třídní síly) s jistým nezájmem o skutečného sociálního aktéra a jeho prožívání – jako „emancipační metanarace“, jež je „pevně usazená v rámci osvícenské koncepce světa“ (Muggleton, 2000: 42), potřebují kulturální studia vidět subkultury jako kohezivní, homogenní sociální formace, odkazující k třídnímu rozdělení společnosti. A jako takové je i vidí – a to tím spíše, že se jen málo zajímají o motivace a prožitky samotných subkulturalistů. Muggleton tedy odmítá realistický přístup (a s ním i realistickou etnografii) a oživuje Weberův nominalismus, charakterizovaný krom jiného reflexivní prací s koncepty a snahou o porozumění sociální situaci a sociálnímu aktérovi.

Od této teoreticky asi nejzásadnější výtky se odvíjí druhá rovina Muggletonovi kritiky. Hebdidge podle něj jen velmi chabě postihuje skutečný stav věcí, když mluví o vzniku a vývoji subkultur a o typech jejich příslušníků – na vině je především již zmíněná realistická (neomarxistická) Hebdidgova optika. Podle Hebdidge subkultura vzniká s jádrem autentických zakladatelů, stylových inovátorů. Toto autentické jádro vytváří subkulturu, která je následně uzmuta kulturním průmyslem a médii,[1] aby byla ve své systémově přijatelné podobě „vyprodána“ zástupu subkulturních následovníků, neautentických napodobitelů, kupujících si s kulturním produktem životní styl. Proti tomuto pohledu se ovšem Muggleton výrazně ohrazuje – nesouhlasí s tímto lineárním modelem vývoje subkultury, stejně jako s Hebdidgovým pojetím subkulturní autenticity. Muggleton, opírající se o osobní zkušenost subkulturalisty i velmi solidně vystavěný kvalitativní výzkum postojů členů rozmanitých subkultur, zpochybňuje jak model „autentické jádro vs. neautentičtí následovníci“ (a ironicky naznačuje, že lze jen těžko narazit na někoho, kdo by svou příslušnost k subkultuře prožíval z pozice „neautentického následovníka“), tak poněkud totalizující a normativní pojetí autenticity.

Třetí rovina Muggletonova vymezení se proti Hebdidgovi se odvíjí především od proměny subkulturního světa, k němuž došlo během dvaceti let, jež obě studie dělí. Muggleton staví hypotézu, podle níž se subkultury proměňují – a subkulturní život přijímá stále více charakteristik spojovaných spíše s postmodernnitou, než s modernitou.[2] Základními rysy postmoderní subkultury – či post-subkulturalismu – jsou dle Muggletona rozmlžení jejích demarkačních linií, odklon od třídního zakotvení, depolitizace, individualizace (spojená s fragmentarizací – příslušnost k subkultuře je osobním projektem, prostupujícím jen některými rovinami života jedince) na jedné straně a estetitizace a úmyslná deautentizace zážitku (členství v subkultuře jako úmyslná diskurzivní, sebeironizující hra) na straně druhé. I když Muggleton svým výzkumem dokazuje, že tento posun je jen částečný, v některých rovinách je přece zřejmý – subkultury se depolitizují, postrádají vazbu na třídní vědomí a jejich příslušníci vnímají svůj subkulturalismus jako záležitost individuální volby. Čímž Muggleton v zásadě opět popírá Hebdidgova východiska, protože subkultura podle něj není ani projevem kolektivního ducha, ale projektem třídního dorostu.[3]

Všemi třemi rovinami kritiky Hebdidgova přístupu se – ačkoli někdy pouze implicitně – prolíná téma autenticity a její krize. Je zajímavé, že právě toto téma ale Muggleton reflektuje jen částečně a poměrně útržkovitě. A to i přesto, že téma (krize) autenticity je jedním z klíčových ve vztahu k diskuzi o postmodernitě – a současně je, dle mého názoru, jedním z klíčových motivů celé přeměny „moderní“ subkultury v subkulturu „postmoderní“.

 

V jakých kontextech se téma autenticity (či její krize nebo absence) v Muggletonově knize objevuje?

Jednak je zmiňována v souvislosti s kritizovanou představou „autentického jádra subkultury“ (s. 133, 144–145), s níž pracují kulturální studia (o čemž píši v předchozích odstavcích). „Autentičnost“ subkultury zde má výsostně moderní rysy – má svého druhu substanciální charakter, je založená na předpokladu odlišitelnosti kopie a originálu, protože chápe autentičnost subkulturního stylu jako výraz jeho auratičnosti. Autentičnost stylu je zde ale dána nejen jeho originalitou (což je modernistický koncept), ale i autentičností jeho nositelů – „opravdovost“ stylu či životní zkušenosti je dána tím, že je toto je prožíváno v rámci „příslušných“, „správných“ sociálních souřadnic.

Autenticita je dále zmiňována (s. 102, 158) s ohledem na očekávanou, i když u respondentů nepotvrzenou postmoderní hru se stylem – autenticita má být v souladu s „pravidly postmoderního přístupu“ (jak je z literárněvedných či obecněji teoretických pozic definuje například Fredric Jameson) deauntentizována. K postmodernímu prožívání by – jinými slovy – měla patřit vědomá reflexe toho, že v postmoderní éře nelze již původní styly vytvářet, ale jedinou cestou je jejich vědomé a promyšlené a požitek přinášející kopírování, brikolážování, ironizování.

A nakonec o autenticitě Muggleton hovoří s ohledem na pojetí, které je vlastní jeho respondentům – ti hledají způsob expresivního sebevyjádření skrze alternativu k mediálně zprostředkovaného kulturnímu mainstreamu a právě ve vymezení se vůči němu, ve vymezení se vůči mediálně konstruovaným „neautentickým druhým“. (s. 135–140, 158)

Je zřejmé, že v Muggletonově textu se setkáváme se třemi „formami“ autenticity – dva typy (typ moderního pojetí autenticity a pojetí postmoderního) jsou typy ideálními, jsou teoretickými koncepty. Třetí „forma“, poslední ze zmiňovaných, je patrně nejzajímavější, protože zachycuje žitý přístup k autenticitě – jakkoli je pro Muggletona „pouze“ důvodem k odmítnutí hypotézy o úplné postmodernizaci subkulturních identit.

Moderní pojetí autenticity se dostává do krize z řady důvodů, které mají společného jmenovatele – a tím je ztráta jasných a nezpochybňovaných opor, které představovaly zdánlivě neerodovatelné jazykové (a vztah symbolů a světa, který zastupují) a sociální kategorie.

Pozvolné oslabování – slovy Jana Kellera, intepretujícího Ulricha Becka – adekvátnosti „souřadnic, v jejichž rámci byla kdysi jednoduchá modernita nastartována a až do nedávné doby lineárně rozvíjena“ (Keller, 2004: 425), tedy oslabování „tradičních koordinát osobní identity (rodina, církev, strana, rasa, třída)“, o němž v pozoruhodné shodě s Beckem hovoří Alberto Melucci (1996: 43), má na autenticitu osobní identity devastující vliv. Bere pevné rámce identit skupinových a spolu s tím podemílá schopnost sociálního světa být „adekvátním“ měřítkem vlastní „opravdovosti“. Stejně tak, jako na expertní úrovni vědění znejišťuje sociologa, kterému selhává klasifikační aparát, znejišťují na úrovni každodenního vědění a prožívání i (v tomto případě subkulturního) jedince.[4]

Ne nepodobně působí ve vztahu k autenticitě prožívání i technologií umožněná protetizace vědění – skutečnost, že nejen velká část vědění o světě a toho, co sdílíme se „svou“ společností,[5] ale i například řada mnohdy silných a zásadních emocionálních prožitků má protetický charakter, mediovaný původ, zpochybňuje modernistický předpoklad, že autentickým „smí být“ pouze to, co vyplývá z žité zkušenosti subjektu.

Postmodernita přinejmenším již Platónem odhalenou tenzi, spojenou s hledáním hranice mezi autentickým a neautentickým, opravdovým a neopravdovým, řeší (či lépe „řeší“) poměrně specificky – buď totiž, s odkazem na analytickou filosofii, odmítá otázku jako takovou (což je ve vztahu ke každodennímu životu poněkud nepraktické), nebo odpověď na ni převádí do individuální/subjektivní roviny a otázku autenticity obírá o volání po objektivitě.

Kombinaci obou cest volí například teoretička Alison Landsbergová (1996), která na analýze některých uměleckých textů dokumentuje sílící tíseň ze ztráty autenticity, způsobené sílící mediací prožitků, a která odmítá rozlišení mezi protetickou a autentickou vzpomínkou s poukazem na skutečnost, že zásadnější než původ vzpomínky či vědění je, jakým způsobem se projeví v jednání subjektu.[6]

Jako „ideálně postmoderní“ odpověď na zmiňované oslabování „tradičních koordinát osobní identity (rodina, církev, strana, rasa, třída)“ pak proponenti postmoderních rájů[7] nabízejí cosi, co například Ulrich Beck (1994) s jistým neklidem označuje za jeden z „pilířů“ (je-li vhodné takové slovo v této souvislosti použít) reflexivní modernity: tím je samozřejmě sílící (Beckovým jazykem „vynucená“) individualizace, přenášející odpovědnost za vytyčování koordinát ze sociálního okolí na individuum. Sociální identita již definitivně ztrácí askriptivní charakter – přestává být funkcí společenského statusu. Již nevyplývá z toho, kde se jedinec ve společnosti nachází, ale z toho, které položky ze zvolené baterie potencialit dokáže vynuceně flexibilní subjekt realizovat a obhájit. Autenticita tak pochopitelně musí ztratit jakýkoli nádech substanciality – předpokladem autenticity nemůže být kontext, ukotvující prožívání, ale pouze prožívání samo, ať už probíhá v kontextu jakémkoli. Čímž se vracím k Alison Landsbergové – autenticky může být prožívána neautentická, artificiální zkušenost, protože zkrátka je prožívána.

Shrnu-li argumenty, obklopující autenticitu modernity a autenticitu postmodernity, mohu napsat, že moderní autenticita se opírá o kategorie objektivity, substanciality, statičnosti a integrity a celistvosti, zatímco autenticita postmoderní nabývá charakteristik subjektivních, nesubstanciálních, dynamických, fragmentárních a heterogenních.[8]

 

Kde se mezi těmito modelovými typy autenticity a autentického utváření identity nacházejí Muggletonovi respondenti?

Sám Muggleton předně konstatuje, že jejich odpovědi nesvědčí o tom, že by byli postmoderní takříkajíc dostatečně:

Subkulturalisté jsou postmoderní v tom, že demonstrují fragmentární, heterogenní a individualistickou stylistickou totožnost. […] Nicméně důvod pro nepřiměřené postmoderní teze neexistuje. Informanté neopouštěli náhle celé jednotlivé styly. Ani na sebe nepohlíželi jako na ironickou parodii, oslavující nedostatek jejich vlastní autenticity a povrchnost obrazově sycené společnosti. Postoj byl naopak považován za důležitější, než styl… Subkulturní vědomí jsou, jinými slovy, prostoupeny kombinací modernistického hlubokého modelu reality a postmoderního důrazu na hybriditu a diverzitu.“

Muggleton, 2000: 158

 

Hranicí „důsledné postmodernosti“ je, jak je z těchto slov zřejmé, ironizující stylová hra, vytěsňující autenticitu jako takovou. Tedy důsledná deauntentizace. Toto dědictví po postmodernistické literární teorii, která pohřbila autora textu (aby na piedestal jakýmsi omylem postavila celebrovaného autora Teorie), je ovšem v prvé řadě teoretickým konstruktem, teoretickou predikcí, součástí intelektuálního projektu postmodernity, spíše než čímkoli jiným – a navíc je jen jednou ze dvou možných „postmoderních“ cest k odpovědi na krizi moderní autenticity. Nabízí se navíc legitimní otázka, zda se žitý svět může vůbec směrem plné deauntentizace ubírat.

Troufám si tvrdit, že schopnost nacházení autentického prožitku sebe sama a vlastního postoje i v situaci, kdy mizí třídní, politická a generační vodítka (protože individualizace společnosti rozpouští nejen většinu kolektivních struktur, ale i nebohou a už tak opuštěnou nukleární rodinu), je dostatečným důkazem proměny jedince i společnosti. Individualizace a vyhrocená subjektivizace autenticity, potvrzovaná prožitkem, a nikoli kontextem, tedy ta individualizace a subjektivizace autenticity, jež byla v minulosti výsadním postojem modernistické avantgardy,[9] se – jak ostatně už před drahnou dobou konstatoval již výše odkazovaný nostalgik Daniel Bell (1999) – stává nejrozšířenější a nejefektivnější autentizační strategií ve světě s nejistými konturami.[10] A současně se dostatečně odlišuje od strategií charakteristických, pro kontext klasické moderní společnosti.[11]

 

Literatura:

Bell, D. 1999. Kulturní rozpory kapitalismu. Praha: SLON.

Curran, J. 2004. „Přehodnocení krize veřejné služby.“ Pp. 20–31 in Revue pro média 07. Brno: Spolek přátel pro vydávání hosta.

Hebdidge, D. 1979. Subculture: The Meaning of Style. London: Methuen.

Keller, J. 2004. „Beckova kritická teorie modernizace.“ Pp. 419–431 in Beck, U. Riziková společnost. Na cestě k jiné modernitě. Praha: SLON.

Landsberg, A. 1996. „Prosthetic Memory: Total Recall and Blade Runner.Pp. 175–189 in Featherstone, Mike (ed.); Burrows, Roger (ed.) Cyberspace / Cyberpbodies / Cyberpunk: Cultures of Technological Embodiment. London, Thousand Oaks, New Delhi: SAGE Publications.

Lippman, W. 1960. Public Opinion. New York: MacMillan.

Macek, J. 2004. Raná kyberkultura. (Diplomová práce.) Brno: FSS MU.

McLuhan, M. 2000. Člověk, média a elektronická kultura. Brno: Jota.

Melucci, A. 1996. The PLaying Self. Cambridge: Cambridge University Press.

Muggleton, D. 2000. Inside Subculture: The Postmodern Meaning of Style. Oxford, New York: Berg.

Williams, Raymond. 1974. Television: Technology and Cultural Form. London: Fontana.

 

1] Komodifikací svých kulturních forem je obrána o subverzivní potenciál (což Hebdidge nazývá defúzí) a ve své neškodné a reifikované podobě geograficky a sociálně rozšířena (čemuž Hebdidge říká difúze).

2] Muggleton, inspirovaný například Douglasem Kellnerem, přijímá za své rozlišení dvou základních proudů moderního kulturního modelu, tedy rozlišení vysoké a nízké modernity a tvrdí, že pro postmodernitu je spíše než to, že by radikálně opouštěla hranice modernity, charakteristické posílení tendencí vlastních tzv. modernitě nízké, rozvíjející dědictví romantismu. (Muggleton, 2000: 35–36) Muggleton se tak ve své chápání postmodernity v řadě ohledů blíží Beckově reflexivní modernitě (Beck, 2004).

3] Mohlo by se tedy, jak se zdá, říci, že i kdyby se tak snad Hebdidge v postupech a závěrech své analýzy punkové subkultury onehdy na konci 70. let 20. století snad nemýlil, jen těžko by bylo možno aplikovat je na subkultury 90. let. Moderní subkultury se staly postmoderními – a právě Hebdidgem zkoumaný punk měl být subkulturou, která znamenala zlom. I s tímto ale Muggleton polemizuje a ve své kritice kulturálních studií a jejich přístupu k subkulturám jde nemilosrdně dál. Rozlišuje totiž dvě verze historie subkultur (s. 162–166), přičemž verzi, kterou označuje jako „ortodoxní“ a podle níž po období moderních subkultur (třídně zakotvených a jednoznačně ohraničených) přišlo s punkem období subkultur postmoderních, připisuje Centru současných kulturálních studií a kriticky zpochybňuje. Na podkladě starších studií ze 60. let ukazuje, že jasně ohraničené a koherentně třídně zakotvené subkultury byly vždy spíše konstruktem vnějších pozorovatelů, než skutečností.

4] K obdobným popisům nové situace (ať už nazvána postmoderní, pozdně moderní či jakkoli jinak) dospívají i mnozí další autoři. Jedním z nejstarších a současně v určitém směru nejradikálnějších hlasů patřil jistě Danielu Bellovi (1999), který tvrdil, že stojíme „tváří v tvář radikálnímu rozštěpení mezi kulturou a sociální strukturou“ (s. 73) a postmoderní situaci, jež je podle něj důsledkem vítězstvím kulturní logiky modernistické avantgardy nad buržoazní kulturou, charakterizuje především rostoucí nezávislostí kultury na sociální struktuře (s. 74).

[5] Zde narážím na teze Raymonda Williamse (1974) a například Jamese Currana (2004), podle nichž média hrají klíčovou roli při vytváření sdíleného národního kulturního pole.

6] Landsbergové úvahy o autenticitě mediovaných zážitků už svého času předznamenal například Walter Lippman (1960) a rozvinutí metafory protetických vlastností mediovaných informací a mediujících technologií pak Marshall McLuhan (2000).

7] Vcelku pochopitelně se jich nejvíce objevilo na přelomu 80. a 90. let 20. v souvislosti s nástupem pokročilých informačních a komunikačních technologiích – jejich současně utopické i dystopické zprávě o postmoderním stavu technologizovaného žití jsem ostatně věnoval jsou práci Raná kyberkultura (2004).

8] Tato baterie opozit, spojujících se s moderním/postmoderním zhruba odpovídá mj. baterii, kterou nabízí i Muggleton, a to ve vztahu k vysoké/nízké modernitě. (Muggleton, 2000: 35–36)

9] Jež vyrůstala se z romantických ideálů, volajících po sebevyjádření a jedinečnosti, a existovala v kontrastu k buržoazní racionalitě, uměřenosti a společenské patřičnosti...

[10] Je zajímavé, že rozhořčený Bell, hovořící o postmoderní porno-popkultuře, dovádějící „modernistickou logiku až za její nejzazší mez“ (1999: 72), se skutečně setkává s Muggletonovými subkulturalisty – a to inspirujícím způsobem. Muggletonovi subkulturalisté svou autenticitu (autenticitu svého stylu a postoje) potvrzují svým vymezením se proti mediálně konstruovanému obrazu hlavního proudu i neautentických „druhých“, neoriginálních následovníků (což je v zásadě velmi baudrillardovský akt – měřítkem vlastní opravdovosti se stává simulace neexistující masy). Nikdo se ovšem k hlavnímu proudu nehlásí – všichni se proti němu pouze vymezují. Hlavní proud není cestou k nalezení společného kulturního hlasu, ale nástrojem k potvrzení vlastní jedinečnosti. Bell toto svým hlasem, zaznívajícím z minulosti, inspirativně rámuje konstatováním, že již neexistuje žádná „většinová kultura“, která by stála v protikladu ke „kultuře opoziční“ (65).

11] Těmto strategiím nakonec odpovídají i nové strategie utváření identity, o nichž mluví například Alberto Melucci (1996: 46–48), odmítající v nové situaci starý a již nevyhovující statický, moderní model identity jako „substancialistický koncept, odkazující k trvalé esenci jako základu identifikace“, a nahrazující jej dynamickým, procesuálním modele identizace.