ORBITY / ORBITS

Text k výstavě fotografií Jana Bartoše (2004) – zkrácená, publikovaná verze

Jakub Macek

O čem to vyprávějí fotografie Jana Bartoše? O světě ulice a o světě sofistikované technologie – o každodenním životě, prorostlém vlákny datových toků, informačních systémů. O lidském životě, jenž je dík změně, kterou prošel, čerstvý, a zároveň je pozoruhodně ušmouraný a zanesený. Cosi to připomíná. Něco, co tu kdysi, před dvaceti lety, už bylo – tehdy to mělo charakter fikce.
Proletěl tudy anděl, říká v úvodu Gibsonova Neuromancera – v reakci na kurvu, jež se zvonivým a hysterií podbarveným smíchem proběhne mezi štamgasty technologického baru – jedna z postav románu. Jako by ten výrok, zasazený do kyberpunkové dystopie, vyprávěl o čemsi víc, než o štětce z Chiba City – lze jím báječně zarámovat vztah kyberpunkových autorů k informační technologii.
Technologie byla v očích kyberpunkových autorů děvkou i andělem – kyberpunk byl literaturou vizionářsky reflektující dvojaký potenciál nastupující technologie. Přisoudil jí roli služebníka moci i bezmoci a předpověděl jí cestu do strategií elit, budujících v kyberprostoru aztécké věže chráněných dat, i do kaluží ulice, ztýrané datovým, chemickým i sociálním smogem.
Kyberpunk – tak jak to umí jen umění – otevřel oči mnohým, kteří obraz blízké a dravě ožívající technologické budoucnosti začali během osmé dekády již minulého století malovat. Mýtus nové technologie, rozvíjený někdy více a častěji méně objevnými proroky nastávající změny, se ovšem rychle odklonil od ironie a nadsázky, s níž své příběhy psali kyberpunkové a s níž například Donna Haraway znovuoživila kyborga. Přednost byla dána extremismu nadšení a očekávání.
Řada jmen apologetů tisíciletého království informační technologie by byla dlouhá. Stejně jako výčet jejich příslibů a tužeb. Předpovídali oživení komunity, demokracie, posílení osobní svobody, explozi kreativity, vznik nových identit vyvázaných z pout tělesnosti, smrt státu, vznik ideální společnosti. Svět se měl dík technologii jednou provždy stát extraordinérním místem, nabízejícím únik před nedokonalostí trapně předkybernetické minulosti. Že přišlo vystřízlivění? Pochopitelně. Nadšený chorál digitální avantgardy byl nahrazen shovívavým úsměvem – to když technologie opravdu důsledně vstoupila do naší každodennosti.
Lidský svět se nicméně opravdu změnil. V důsledcích možná zrovna tak dramaticky, jak bylo prorokováno, ale současně jinak, jemněji, snad konzervativněji a svým způsobem uvěřitelněji. Ony důsledky ovšem ještě nejsme schopni zcela nahlédnout – stále ještě hledáme způsob, jak se smysluplně vypořádat s jejich nenápadnou všudypřítomností a potměšilou všedností. Víme asi velmi dobře, proč – ptáme-li se na jejich kořeny. Méně už víme o nich samotných.
Je zřejmé, že tváří v tvář nevyzpytatelnosti všech proměn, vycházejících z dialogu mezi kulturou a technologií, jsme ztratili chuť hrát si na proroky; už si nehrajeme s futurologií – potýkáme se s žitým světem. Jenže – co se to s námi děje takříkajíc „opravdu“, v rovině nejbanálnějšího žití od pondělka k úterku? Jakým způsobem to mění nás samotné, naše světy, naše večeře a snídaně a rozestlané postele, hádky i pohádky zapletené do sítí osobních dějin? I to jsou totiž ty zmíněné „důsledky“ – a v tomto směru bývá například jazyk teorie poněkud nevýpravný.
Jednou z dobrých cest k poznání a pochopení, která se nabízí, je právě návrat k dědictví kyberpunku. Návrat k umělecké reflexi, která rozpoznává janusovskou oboustrannost tváře technologie a ví, že má co činit s běhnou i andělem současně. A místo se zobecňující abstrakcí se pouští do křížku s živým masem.
Což je to, co dělá Jan Bartoš prostřednictvím svých fotografií. V tom je ten fór, proto je to jednoduše fantastické. To totiž není fikce. To není Chiba City. To je náš svět.