ORBITY / ORBITS

Text k výstavě fotografií Jana Bartoše (2004) – nezkrácená, nepublikovaná verze

Jakub Macek

Proletěl tudy anděl, říká v úvodu Gibsonova Neuromancera – v reakci na kurvu, jež se zvonivým a hysterií podbarveným smíchem proběhne mezi štamgasty technologického baru – jedna z postav románu. Jako by ten výrok, zasazený do světa kyberpunkové dystopie, vyprávěl o čemsi víc, než o štětce z Chiba City – lze jím báječně zarámovat vztah kyberpunkových autorů k informační technologii. K tomu, co bylo v devadesátých letech 20. století, v době, kdy kyberpunk před očima fascinovaných čtenářů překvapivě stárl a stával se součástí mainstreamového kulturního kánonu, nazváno novými médii.
Technologie byla v očích kyberpunkových autorů děvkou i andělem – kyberpunk byl literaturou vizionářsky reflektující dvojaký potenciál nastupující technologie. Přisoudil jí roli služebníka moci i bezmoci a předpověděl jí cestu do strategií elit, budujících v kyberprostoru aztécké věže chráněných dat, i do kaluží ulice, ztýrané datovým, chemickým i sociálním smogem.
Kyberpunk – tak jak to umí jen umění – otevřel oči a dal patřičná slova mnohým, kteří obraz blízké a dravě ožívající technologické budoucnosti začali během osmé dekády již minulého století malovat. Kulturní tapiserie, tkaná někdy více a častěji méně objevnými proroky nastávající změny, se ovšem rychle odklonila od relativistické ironie a literární nadsázky, s níž své příběhy psali kyberpunkové a s níž například Donna Harawayová oživila svého slavného kyborga. Dali přednost nadšenému extremismu. Extremismu nadšení a očekávání.
Řada jmen apologetů tisíciletého království informační technologie by byla dlouhá. Stejně jako výčet jejich exstatických příslibů a do hájemství dat projektovaných tužeb. Předpovídali oživení komunity, demokracie, posílení osobní svobody, explozi kreativity, vznik nových forem identity, vyvázání se z pout tělesnosti, smrt státu, vznik ideální společnosti. Svět se měl dík technologii jednou provždy stát extraordinérním místem, nabízejícím únik před nedokonalostí trapně předkybernetické minulosti.
Že přišlo vystřízlivění? Ale pochopitelně. Nadšený chorál digerati a digitální avantgardy i dupot kyberkulturních roztleskávaček byly nahrazeny shovívavým úsměvem – vizi utloukla sama technologie, když důsledně vstoupila do naší každodennosti.
Lidský svět se nicméně opravdu změnil. Člověk se změnil. V důsledcích možná zrovna tak dramaticky, jak bylo prorokováno, ale současně jinak, jemněji, snad konzervativněji, ale svým způsobem uvěřitelněji. Ony důsledky ovšem ještě nejsme schopni zcela nahlédnout – stále ještě hledáme způsob, jak je zachytit, jak se smysluplně vypořádat s jejich nenápadnou všudypřítomností a potměšilou všedností. Víme asi velmi dobře, proč – ptáme-li se na jejich kořeny. Méně už víme o všech konsekvencích. A tváří v tvář nevyzpytatelnosti všech proměn, vycházejících z dialogu mezi kulturou a technologií, jsme (jak bych rád věřil) ztratili chuť hrát si na proroky. Už si nehrajeme s fikcí a extrapolací – potýkáme se s žitým světem.
Ano, změnil se náš vztah k naší tělesnosti a identitě – vliv informační metafory (která je dítětem kybernetiky a která umožňuje pohlížet na člověka, na kterýkoli jiný organismus i na stroj optikou jednotící metafory informačního systému) je stejně mocný, jako skrytý. Hovoříme o fragmentarizované identitě, proměnách a rozvolnění genderu, o technologické i kulturní protetice. A mnohdy o tom ani nevíme.
Opravdu, zbořili jsme pevné kontury času a prostoru (což už dříve předvídali či konstatovali mnozí povolaní, ale až nyní zakoušíme tento rys moderního světa v naprosté důkladnosti), autenticity a simulace (mezi nimiž existující napětí, jež sytilo intelektuální imaginaci od Platóna přes Descartese po nostalgického Baudrillarda, jako by mizelo).
Jistě, zvyšujeme – dramaticky, s telefonem v kapse – mobilitu svých privátních světů, které vynášíme do veřejného prostoru. A veřejný prostor do bubliny svého soukromí vnášíme na cestě od tisku přes rozhlas a televizi k síťovému metamédiu čím dál intenzivněji.
Jenže – co se to s námi ale děje takříkajíc „opravdu“, v rovině nejbanálnějšího žití od pondělka k úterku? Jakým způsobem to mění nás samotné, naše světy, naše večeře a snídaně a rozestlané postele, hádky i pohádky zapletené do sítí osobních dějin? I to jsou totiž ty zmíněné „konsekvence“ – a právě v tomto směru je velkolepý a rozmáchlý jazyk teorie poněkud nešikovný a bezmocný.
Jednou z dobrých cest k poznání a pochopení, která se nabízí, je návrat k dědictví kyberpunkových literátů. Návrat k umělecké reflexi, která rozpoznává janusovskou oboustrannost tváře technologie a ví, že má co činit s běhnou i andělem současně. A místo se zobecňující abstrakcí se pouští do křížku s živým masem.
Což je to, co dělá Jan Bartoš prostřednictvím svých fotografií. Je to jednoduše fantastické. To není fikce. To není Chiba City. To je náš svět.